Princip speed datingu mě vždycky fascinoval. Jde o podobný druh fascinace, jako když sedíte na lavičce v parku, jíte obří bagetu a sledujete, jak kolem vás běhají lidi v elasťácích.
Začalo to na třídním srazu. V rámci úvodního vychloubání (většinou se snažím přijít až po něm, ale omylem jsem stihla autobus) se bývalá spolužačka zmínila o svém novém projektu: Rande poslepu. Tušíte správně, je to rychlo-rande, akorát je při něm navíc tma jak v pytli. No, pak jsem si šla pro víno.
Spolužačka, znalá praktik středověkých verbířů, si počkala, až do sebe naklopím čtvrtou sklenici. Zničeho nic mi argument, že láska nesmí být závislá na vnější kráse, přišel zcela legitimní. Plná znechucení nad povrchností světa jsem do debaty zatáhla i kamarádku Karolínu, která spala na vedlejším stole, a společně jsme slíbily, že se zúčastníme zkušebního kola.
Jako jo, šlo to hned druhý den po vystřízlivění zrušit. Ale co když uprostřed tmy nahmatám budoucího manžela? Prý se to už stalo. V Lurdech.
………………
Akce se konala ve sklepení jedné žižkovské vinárny. Už na schodech jsme potkaly pár mrtvolně bledých chlapců, jeden se mi dokonce představil. Na utajení by organizátoři měli ještě zapracovat. Ujala se nás slečna v zelených šatech, která nás zavedla do místnosti bez oken (čtenáře, který přistoupil do příběhu teprve teď, bych ráda ujistila, že se nejedná o historku z koncentračního tábora).
Postávalo zde devět dívek, které po sobě házely plaché úsměvy. Nemluvilo se. Inu i my s Karolínou jsme mlčely, bály jsme se, že nás rozsadí. A pak se do sklepa vřítila povodeň. Neboli kudrnatá holka v pestrém kabátě, který by při rychlejších pohybech mohl dostat epileptika do problémů.
Okamžitě se všem představila a začala vyprávět veselou historku o bezdomovci a mandarince. Dost to uvolnilo atmosféru, holky na sebe začaly dokonce mluvit. Když už to byla vážně divočina a jedna slečna si spontánně sundala čepici, vstoupila do situace organizátorka a přivedla s sebou mladého chlapce. Holka bez čepice se vrhla pod stůl. “Nemělo to být celý poslepu?” šeptla jsem Karolíně.
“Dobrý den, vítám vás na Rande Poslepu. Tohle je Jakub, náš nevidomí pomocník”
Aha.
“Je tu proto, aby vodil pány k vašim stolkům. Vzhledem k tomu, že tu bude úplná tma, sami by to nezvládli. Každý muž u vašeho stolu stráví pět minut. Pak si vzájemně předáte papírky, buď s telefonním číslem, nebo bez něj. Kolik jste nasbírali čísel a kolik prázdných papírků samozřejmě zjistíte až po rozsvícení”.
Byly jsme usazeny a pak se zhaslo. Těžko se popisuje děj, když jediný vizuální vjem, co z večera máte, je blikající červené světýlko v rohu. Infra-kamera tu byla prý kvůli bezpečnosti. Já myslím, že na jejím druhém konci seděla u obrazovky moje spolužačka, která si pozvala kámoše, narazili sud piva a pak se nám ďábelsky smáli. Oni, na rozdíl od nás, totiž viděli úplně všechno. Viděli i to, jak byl k mému stolku přiveden první adept a snažil se podat ruku věšáku na šaty.
“Ahoj”, pravila jsem do tmy. “Ahooooj”, ozvalo se. “Já jsem Petr”. Je hodně zvláštní na někoho mluvit a nevědět, jestli vůbec koukáte jeho směrem.
“Tak co, jakej z toho máš pocit?”. Díky bohu, začal první. Kvůli úvodní větě jsem se už tři dny budila s křikem ze spaní. “Jó, je to zajímavý, takový matoucí” svůdně jsem zvrhla skleničku. “Ty seš nějaká energická, to mám rád”.
Petr bohužel nebyl zrovna kluk dle mého gusta. Měl moc vysoký hlas, až nezdravě ho zajímalo finančnictví a furt vrzal židlí, což je v naprosté tmě k nevydržení. Ale jinak uteklo pět minut jako voda.
Do rukávu jsem mu strčila papírek bez telefonního čísla (v sáčku na krku jsem měla v hrubší kapsičce papírky s telefonem a v druhé, hladší, papírky nepopsané), omluvně se na něj usmála, což měl v dané situaci zhruba stejný efekt, jako kdybych si sundala tričko, a čekala na dalšího nápadníka.
Kryštof byl – no, lepší. Na střední chodil do divadla a “občas nějaké to kino do programu také zařadil, cha chá!”. Papírek s telefonním číslem jsem mu vrazila do oka.
Zdeněk rád běhal ve Stromovce. Stejně jako všichni ostatní. Nebo možná ne, ale po pátém rozhovoru, který začínal větou “Tak co, jakej z toho máš pocit?” mi to začalo splývat v jednu hustou seznamovací omáčku. Asi bych měla podotknout, že nesnáším zdvořilostní rozhovory. A tohle byl jeden nepřetržitý zdvořilostní rozhovor, který začínal každých pět minut od začátku.
“Já jsem původně ryby vůbec nejedl, ale pak jsem ochutnal toho pangasiuse a teď nejim skoro nic jinýho“.
Došlo mi, že výraz ze série “jé, vážně? a co bylo dál?” je zbytečná námaha a přeřadila jsem na výraz člověka po lobotomii. Na jednoho nebožáka jsem dokonce vyplázla jazyk, načež jsem si vzpomněla na infra-kameru, uraženě jsem se k ní otočila zády a zbytek večera seděla čelem ke zdi jako v Blair Witch.
Ztrácela pojem o čase a prostoru. Zvedla bych se a odešla, ale nevěděla jsem kterým směrem jsou dveře. Bože, já tady umřu!! Z dálky se ozýval perlivý smích kudrnaté holky. Čekala jsem, kdy zdroj té neskutečné srandy dovede Jakub konečně i ke mě, ale po čase jsem pochopila, že slečna je buď herečka, nebo ze tmy zešílela. Papírky už jsem rozdávala čistě náhodně.
“Tak co, jakej z toho máš pocit”?
“Chci k mámě”.
A pak byl konec. Rozsvítilo se. Chvilku jsme mžouraly do světla a pak si začaly sdělovat své dojmy a sčítat výsledky. “Já mám deset z dvanácti! Koukej, deset čísel, jenom dva prázdný!” strčila mi kudrna před obličej hrst zmuchlaného papíru. Pogratulovala jsem jí a skromně jsem zamlčela, že mám plný počet.
Následovala afterpárty, na které jsme byli už všichni společně, holky i kluci, a za světla. Některé páry se kontaktovaly přímo na místě, objednali si víno a možná mezi nimi začalo vznikat křehké přátelství. I my s Karolínou jsme se daly do řeči s pár chlapci. Ani tak ale žádnou romantickou historku z rukávu prostě nevysypu, i kdybych vypotřebovala zásoby fantazie na rok dopředu.
Rande Poslepu byla nakonec zajímavá zkušenost, zejména vzhledem k mé lehce asociální povaze. Zjistila jsem, jak náročné je vést dvanáct pětiminutových rozhovorů s úplně cizími lidmi. Hrozně moc. Naštěstí se to v běžném životě moc nestává. Díky tmě jsem se nemusela soustředit na svůj výraz a řeč těla, temnota ale začala být po nějaké době lehce depresivní. Každopádně to, že mi ani jeden z chlapců nepadl do noty, vůbec nic neznamená. U vás to může být jinak. Tak to zkuste.